Milovat svého bližního nebo ideologie genderu?

Nahlédněme do poslední kapitoly z knihy Lež nové genderové ideologie versus skutečná pravda. Autorem knihy je Clint Elliott. Do češtiny ji přeložil František Pala. Knihu vydali v roce 2017 Síť křesťanských učitelů, Křesťanští právníci a Křesťanská akademie mladých. Kniha je ke stažení na http://www.situcitelu.cz

Budeme nakonec stát pevně a svého bližného milovat?

Jen člověk, jehož konečnou normou není jeho rozum, jeho principy, jeho svědomí, jeho svoboda ani jeho ctnost, ale který je připraven to vše obětovat, když je volán k poslušné a odpovědné akci ve víře a v naprosté oddanosti Bohu – zodpovědný muž, který se snaží, aby celý jeho život byl odpovědí na tuto otázku a Boží povolání.

Dietrich Bonhoeffer[1]

Uvažme, jak Bůh káral ve Starém zákoně ty, kteří stáli “stranou” a nepřišli svým bližním na pomoc. Nenacházel zalíbení v těch, kteří vše sledovali z ústraní a neposkytli pomoc bližním, když je nepřítel, který vtrhl do země, drancoval.

Pro násilí, které se děje tvému bratru Jákobovi, přikryje tě hanba, budeš vyhlazen na věky. V den, kdy jsi stál stranou, v den, kdy cizinci odvedli do zajetí jeho majetek, cizozemci vešli do jeho bran a vrhali los o Jeruzalém, i tys byl jako jeden z nich.[2]

Majíce toto napomenutí Bible na mysli, snad se potřebujeme vrátit k biblickému chápání toho, co to znamená milovat svého bližního, jak to naznačil Francis Schaeffer: “praktickým způsobem, uprostřed tohoto padlého světa, právě v tom bodu dějin, v němž se nacházím”.

Dovolte mi ilustraci. Kráčím po ulici a narazím na velkého statného muže, jak mlátí drobné děcko k smrti – mlátí tohle děvčátko – mlátí a mlátí je. Úpěnlivě ho prosím, aby s tím přestal. Myslíte, že odmítne? Co teď znamená láska? Láska znamená, že ho jakkýmkoli způsobem zastavím, i tak, že ho udeřím. Musím to udělat nejen z humanitárních důvodů: jde o věrnost Kristovým příkazům, pokud jde o křesťanskou lásku v padlém světě. A co to děvčátko? Jestli je tomu surovci nechám a uteču, opustil jsem pravý význam křesťanské lásky, zodpovědnost k bližnímu.[3]

Prosím, nevykládejte si to nesprávně: toto není obhajoba násilí ani schvalování fyzického střetu. Spíše to je hraniční ilustrace praktické biblické výzvy – milovat a přijít na pomoc našemu bližnímu. Z tohoto hlediska je férové se minimálně zeptat, zda a v jakém rozsahu by měla církev dělat něco víc. Je férové se zeptat, zda vnucování nové genderové ideologie do života našich děti je spravedlivé či nespravedlivé. A jestliže je nespravedlivé, pak je také férové se zeptat, zda my jako církev budeme milovat své bližní natolik, že pro Pánův odkaz začneme jednat.

Genderoví revolucionáři ohánějící se lží “transgenderismu” jsou dnes těmi velkými tyrany, kteří olupují naše děti o hojnost, kterou jim chce dát Bůh, až naleznou svou identitu v Kristu. Genderovou revoluci tedy nelze chápat jako projev milování svého bližního. Milování svého bližního nevyjadřujeme ani tím, že budeme nečinně sedět a přihlížet, jak je další generace oklamávána lžemi nepřítele. Milovat svého bližního znamená se těmto podvodným a nebezpečným úkladům ďábla postavit a čelit jim. Milovat svého bližního znamená říkat pravdu a tyto lži odhalovat. Milovat svého bližního znamená udělat vše, co je v našich silách, aby zajatci byli vysvobozeni, a pomoci našim dětem, aby znovu poznaly svou pravou identitu v Kristu.

Když zkoumáme časy a přemýšlíme o další generaci, osvícené chápání naší kultury v nás musí vyvolat pocit naléhavosti. Jako církev snad nemáme všechny odpovědi na další kroky nebo na plnost našeho povolání k činům, ale musíme začít vyznáním Martina Luthera Kinga mladšího v oněch naléhavých dnech šedesátých let, kdy prohlásil, že není čas pro umírněné, kteří volají po trpělivosti, a není žádný prostor pro “uklidňující drogu pozvolného postupu.”[4]

Místo toho je čas vyhlašovat “Kupředu, křesťanští vojáci!” (Onward Christian Soldiers), jak to činily generace před námi, a vykročit vpřed v důvěře ve zjevenou Boží přirozenost a Boží charakter a mluvit pravdu v lásce. Musíme tak činit směle s důvěrou, že tato bitva není naše, ale Boží, a v přesvědčení, že on sám povede svou při skrze nás, když se při vyhlašování pravdy postavíme zmatku a lžím nepřítele. Jak upozorňuje jeden komentátor: Bůh Písma je Pánem kultury, nikoli její pasivní obětí; jestliže si Bůh přeje, aby jeho slovo a jeho vůle byly jasné, nemůže hříšná lidská kultura tento božský záměr nakonec překazit. [5]

Ovšem napadnout kulturu a dovolit Bohu, aby nás použil, musíme být ochotní překročit hranice předpojatosti společnosti, právě jako to dělal Ježíš. V Janovi 4,1–42 máme jasný záznam toho, co dělal Ježíš a co řekl Ježíš – CDJ a CŘJ. Ježíš překračoval fyzické, politické a kulturní hranice. Ježíš šel k Samaritánům, jichž se Židé stranili. Ježíš se zabýval “takovou” ženou (engaged “that” woman). Ježíš šel k duchovnímu jádru věci, přičemž potvrdil fakta a nabídl řešení. Ježíš mluvil pravdu a zjevoval lidem cestu k Bohu. Ježíš zavedl rozmluvu (engaged) s nejméně pravděpodobnou osobou a skrze ni přinesl probuzení do celé obce. A během toho, jak učedníci přihlíželi, Ježíš připomínal “církvi”, aby pozvedli oči a uviděli, že pole se bělají ke žni.

Proč bychom neměli toto poselství respektovat, jít a podle něj konat?

text z knihy vybral: Ladislav Hanuš